Klub absolventu Vojenské konzervatoře a Vojenské hudební školy
pruh

Vzpomínky frekventanta VHŠ ve Spišském Podhradí v letech 1950-1953

I. Introdukce

Na vstup do Vojenské hudební školy jsem se připravoval téměř celý kalendářní rok před termínem nástupu. Přesto, že pocházím ze severní Moravy, ze Slezka, byl jsem načasován a naladeň vstoupit na školu dislokovanou v Praze. Podmínky mého pobytu na studiích, byly ze strany mých rodičů dopodrobna domyšleny. Mými „náhradnými rodiči“ se měli počas mého studia v Praze stát Josef Zora, zvukový mistr čsl.státního filmu Barrandov, stejně pak Jana Dítětová, herečka Realistického divadla v Nuslích. Dalším dozorujícím orgánem v mém odborném růstu měl být Ing.arch. Jan Borýsek s manželkou, bydlícím v Praze Podolí. Manžel měl na starosti zvelebování mého sportovního rozhledu, který měl vyústit do fan klubu Sparty a manželka, měla dohlížet na moje materiální stránky pobytu na škole. Na nástup do školy jsem se těšil doopravdy tak, jak se může těšit kluk s bujnou fantazií, uvědomujíc si radikální změnu nejenom prostředí, ale i celého životního režimu. Bujnou fantazii umocňovaly zážitky z přijímacích zkoušek v Karlínských kasárnách, na které jsem přijel sám, bez doprovodu. V oknech na nejvyšším poschodí jsem pozoroval mnohé z mých příštích spolužáků. Nejeden z nich byl již erudovaný dechaři, disponujíc praktickými zkušenostmi hry v opravdové kapele, což dávali svému okolí výrazně najevo. To ve mně vyvolávalo nesnírný repekt ale i pocit nicotnosti. A také obavy, zda mám vůbec nějakou naději u zkoušek uspět. Ale pocity, které dodnes nevymizely, zůstavají stejně silné i po 62 létech, kdy se k této tématice opět vracím. Dole na dvoře jsem měl možnost sledovat zkoušku staršího ročníku pod taktovkou kpt. Jana Chromce. Kradmo jsem nahlížel do not a kladl jsem si otázku zdali i já tohleto někdy bude schopen zvládnout. Své v těch pocitech sehrál i fenomén, že všichni byli v uniformách a chovali se jako profesionální vojáci. Zkoušky jsem absolvoval. Zahrál jsem na housle stupnici G dur, pak ještě A dur ve dvou oktávách, pak mi podal npor. Jan Matoušek basflíghornu, abych do ní fouknul, že se to dělá, jak když odplivneš tabák z cigarety. Asi jsem u něj získal zalíbení a s tím jsem také ze zkušební místnosti odcházel. O výsledku zkoušky jsem měl být vyrozuměn písemně.

Netrpělivě jsem čekal. Z kraje prázdnin jsem obdržel doporučenou poštou vyrozumění o úspěšném vykonání zkoušek a také dekrét o mém přijetí na školu. Dekrét byl na tvrdém papíře s okrouhlým, profilovým razítkem a to vzbuzovalo ve mne úžasný respekt,ale měl současně pro mne jednu zásadní chybu, škola byla mezitím přestěhována z Prahy na Slovensko, přesněji do Spišského Podhradí. Nic však nemohlo zastínit moji radost z úspěchu, že jsem byl přijat za eléva Vojenské hudební školy.

V souladu s vykonávacími pokyny jsem se vyzbrojil potřebnými proprietami, vše zabalil do dřevěného vojenského kufříku a 2.9.1950 jsem absolvoval cestu vlakem z Frýdku-Místku do Spišského Podhradí Na Slovensko jsem cestoval prvně v životě. Když jsem vystoupil v cílové stanici měl jsem pocit, že jsem se ocitl na Dálném Východě. Domečky pouze nízké, chudobňoučké, silnice plné volských povozů hustě poznačených exkrementy tažných zvířat. Městečko na dlani s náměstíčkem a dvěma dominantami, Spišským hradem a Spišskou Kapitulou, vcelku nevěštící nic moc co by mne mohlo zajímat.Byl to v porovnání s mými znalostmi pouze zaostalý malinký zapadákov, který jsme do známosti dostali ihned na první pohled. Již od Spišských Vlachů, kde jsme z rychlíku přestupovali na motoráček nás, nastupujících elévů, byl v podstatě plný vlak. Vzdálenost asi 1,5 km z nádraží do Kapituly jsme překonali pěšky. Kufry nám odvezli náklaďákem Praga RN. Po příchodu se nás ujalo připravené komando sestavené ze žáků staršího ročníku.

II. Nástup

Prošli jsme bránou kapituly do vojenké jídelny. Dali nám najíst a napít, zkontrolovali jménoslovně kdo je přítomen a rozdělili do čet. Šli jsme nejdřív nafasovat lůžkoviny, civil jsme vyměnili za uniformy vojáků angloamerické armády s plátěnými opaskami a spinkami kapsáčových kalhot. Pro mne nastal problém s bagančatama. Musel jsem počkat ve svých botech pár dní, než dorazily šněrovací „kanady“ menších čísel. Od první chvíle nás separovali a upozornili na přísná vojenská pravidla, spolužákům ze starších ročníkú-našim prvním velitelúm jsme museli vykat. Mnozí z příchozích byli z toho rozčarovaní, nevešli se do rámce vojenské disciplíny a do jednoho měsíce školu opustili. Bylo jich něco kolem dvaadvaceti. Byli jsme patnáctiletí kluci, mnozí maminčini miláčci, rozmazlenci a v podstatě ještě děti. Byl to velký zlom, z civilisty kluka se stal ze dne na den voják – elév. Příští den jsme fasovali hudební nástroje,(ty nám osobně odevzdával s příslušným mentorským komentářem nástrojář, kpt. Hodyc, osoba to mimořádně zasloužílá a skutečně důležitá), seznámili jsme se se svými kantory, veliteli čet a s čelnými představiteli velitelství školy. V té době škola nesla název pouze jako Vojenská hudební škola. Teprve až po našem absolutóriu se obohatila o přívlastek VHŠ VN, čili VHŠ Víta Nejedlého. Také měla pouze vojenský charakter i když absolventi této školy byli vyhledávanými hráči zejména na dechové nástroje a našli jste je takřka ve všech možných orchestrech bez ohledu zda šlo o kapely amatérske nebo orchestry profesionální. Až po dalších létech dostala škola státní charakter, končila maturitou a ještě později se stala vojenskou hudební kozervatoří.

III. Velitelé

Seznamování s novým prostředím školy pak pokračovalo představovánín kantorů a velitelů. Velitelem školy byl pplk. Rudolf Urbanec, velká osobnost hudebního světa, bývalý i budoucí šéfdirigent hudby hradní stráže čsl. armády v Praze. A několik let též působil v Orientě při zakládání a budování vojenských hudeb po našem vzoru v Perzii, Iráku, či Iránu. Byla to pro mne nesmírná čest, že jsem pod jeho taktovkou mohl nahrávat i do rozhlasu celou řadu významných skladeb jako Směs písní SSSR od J.Fadrhonse, Šavlový tanec A. Chačaturjana, Dunajevského Pochod z filmu cirkus, také státní hymny nejen naše, ale mnohých států Evropy USA, Jižní Ameriky, Asie, zkrátka skladeb které nám naplňovali duši a byly součástí našeho sebevědomí. Druhou osobností v pořadí nám byl představen první velitel roty kpt. Josef Svatoš. Člověk nekompromisní, autoritatívní, na všechny strany šířící jen strach. Prostě člověk, který vojnu „žral“.Jinak to byl hornista, že prý trpěl komplexem méněcennosti neboť jeho manželka, také hornistka, absolventka konzervatoře byla lepší. Pak to byli velitelé čet – četaři Hodosi a Köcse – maďaři neovládající slovenštinu ani češtinu a navíc neměli ani ponětí o muzice. Kdo jich na tyto posty odvelil se mi nikdy nepodařilo zjistit. Jedinou světlou výjimku tvořil četař z povolání Štefan Rebo, kromě jiného také někdejší hráč Slovenské filharmonie a po skončení vojenské aktívní služby dlouholetý koncertmistr, kontrabasista Státní opery DJGT v Banské Bystrici. Veliteli družstev byli v prvních měsících spolužáci staršího ročníku.

IV. Vojenský řád v r.1950

Vše se udělo v září 1950. Ješte stále platily staré řády tzv.:“ A jedna, jedna“, podle západní vojenské doktríny. Ještě pár měsíců jsme oslovovali nadřízené „pane“, ruce při pochodu jsme drželi rovně, dlaně otevřené, výložky na uniformách byly všité, hodnosti poddůstojníků byly cvočky, pušky v poloze „na poctu zbraň“ v levé ruce s upažením pravé ruky, uniformy trofejní, štruksové, pevné, z výstroje anglo-americké armády, opasky plátěné, boty sněrovací, kalhoty upnuté plátěnými spinkami. V listopadu jsme byli informování, že ve funkci ministra národní obrany vystřídal Ludvíka Svobodu armádní generál JUDr. Alexej Čepička a že se bude přezbrojovat, že je přijata doktrína Rudé armády, armády SSSR. V tomto smyslu jsme byli školeni. Na jednom z prvních shromáždění na politicko výchovné světnici (PVS) jsme se měli dozvědět, že od nynějška se mění oslovení představených „pane“ za oslovení „soudruhu“! „Má ktomu někdo nějaký dotaz?“ zeptal se po skončení víc než hodinového monológu rétor, hrůzu a děs šířící velitel roty, kpt. Svatoš. Pohotově se postavil do pozoru žák Josef Marek, syn svobodné matky pocházející z Brna a zeptal se : „ Tedy říkáš, soudruhu kapitáne, že jsme jako soudruzi všichni rovni, jestli tomu správně rozumím jsem také soudruhem třeba i ministrovi Čepičkovi a je mezi náma tentýž vztah jako u komunistů, čili si bez ohledu na šarži tykáme.“ Přirozeně, že ironii ve vznesené pochopili všichni. Svatoš měl pak ješte notnou chvíli co k danému tématu vysvětlovat. Dodejme, že Svatoš byl nejen horlivý voják a komunista, ale navíc upjatý horlivý obhájce všeho co určoval řád a vojenské předpisy. Vše hltal a chtěl realizovat doslovně. Nicméně, vše skončilo nad očekávání racionálně, jaksi bez jakýchkoli následných represních opatření, osobních sankcí, či buzerace.

V. Start do studia

Byli jsme rozdělení do tříd, paralelně do družstev a čet podle nástrojových skupín. Vyučovali se tzv. áčkaři (trumpetisté, klarinetisté, bicisté, a některé další nástroje jako pozouny, flétny) ovšem i tyto nástroje byly vyučovány u tzv. béček, to je že žáci měli k výučbě přiřazen ještě další nástroj. Vycházelo se ze stavby orchestrů a z použitelnosti hráče a jeho nástrojů v jednotlivých vojenských orchestrech na území ČSR.

Od samého začátku jsme pociťovali na vlasní kůži tvrdý vojenský režim. To platilo nejen ve vojenském řádu, ale zejména ve studijních disciplínách. Ráno budíček v 6.00 hod. Ve čtvť na sedm jsme museli nastoupit na chodbu, pak následovala ranní rozcvička, venku za každého počasí a do půl těla. Pak následovala půlhodinka pro ranní hygienu a v 7.00 snídaně. V 8.00 nástup do zaměstnání podle denního programu.

Moji první učitelé byli na tenor npr. Jan Matoušek, hráč na violoncello, a na housle, proslule známý profesor, kpt. Josef Hádl, muž staršího věku těsně před penzí. Ve třídě tenorů se jako eso jevil od samého začátku Honza Hájek, pocházejíci z Michálkovic na Ostravsku, za ním v pořadí byl Honza Pravda, jihočech, třetí místo náleželo po dobu dvou let mne. Dále se mnou sdíleli třídu tenorů Zdeněk Chlubna, severočech, Pepík Huňáček, pražák, Honza Vymyslický, brňák, Franta Železňák, hanák, Josef Bízek, západočech, Evžen Smolík, ostravák. Byli to vynikající spolužáci. Hájek virtuóz, sólista na violoncello působil 12 let v ve Státní filharmonii v Káhiře, Huňáček později plukovník u SNB, Vymyslický, spoluautor vynálezu kontaktních očních dioptrických plastikových čoček, Železňák, dirigent pražské posádkové hudby, později vrchní inspektor vojenských hudeb. Smůlu měl Evža Smolík, po skončení aktívní služby tragicky zahynul ve Vítkovických železárnách, kde pracoval jako dělník.

Ve druhém ročníku v soutěži o získaní povinného odznaku TOZ, jsem při skoku do výšky utrpěl dvojitou fraktúru předloketních kostí levé ruky a následujících 10 měsíců jsem nebyl schopen otočit ruku tak, abych mohl hrát na housle. Byl to pro mne velký hadicap. Můj profesor Hádl odešel do důchodu a já vetřetím ročníku, jsem již zameškané studium hry na královský nástroj-housle, (které jsem absolvoval v třídě Františka Ježka), nemohl dohonit.

Umístněnky k útvarům byly stanoveny, bohužel, na základě studijních výsledků ve druhém ročníku, který jsem skončil na třetím místě ve třídě, proto jsem přišel o místo tenoristy u muziky v brněnské posádce. Ihned z kraje třetího ročníku jsem exceloval a obsadil jsem po virtuozovi Hájkovi druhé místo, to už ovšem na umístněnce nic nezměnilo. Osud mne zahnal do posádky v Lounech, což ovšem mělo mnoho dalších výhod, v neposlední řadě pak blízkost a rychlá dostupnost Prahy byla zase předností k nezaplacení.

VI. Profesorský sbor

Záhy po nástupu do VHŠ jsme se seznámili s přímými učiteli a postupně jsme poznávali kantory jiných tříd. Nejdůležitějšími osobnostmi ovšem byli dirigenti. Jsem nesmírně rád, že ani jeden kantor ve škole mi nebyl nepříjemný, či nesympatický, nebo dokonce odporný, nebo kantor, ze kterého bych měl strach. Tyto negatívní pocity, přetrvávajíce u mne po celý život, jsem měl možnost získat na v prímě až tercii na Státním reálnem gymnáziu ve Frýdku-Místku, kde jsem měl třídní profesorku Annu Hustou, jindy katolíckého faráře, kteří mi dávali denně pocítit, v prostředí vládnoucí bužoázní atmosféry, že do gymázia potomkové proletářů nepatří. Tento třídní fenomén ve VHŠ neexistoval. Naopak dodnes na vojenské kantory vzpomínám s největší muzikantskou úctou. Měl jsem to štěstí, že našim prvním dirigentem byla známá osobnost, mjr. Hynek Sluka. Později jich bylo mnohem více, mjr. Jindřich Praveček, kpt. Jan Chromec, Jan Fadrhons, Jára Voříšek, Karel Patras, kpt. Lidický a samozřejmě i sám plk.Rudolf Urbanec. Z počátku mi svými postoji trochu vadil náčelník pro studium, kpt. Josef Svatoš, ale to se ztratilo okamžikem, kdy byla ve škole zavedena do studijního programu hra z listu. Ročník byl rozdělen na čtyři samostatné kapely. Z archívu byly vytahovány archaické úpravy overtúr, orchestrálních směsí, a dva dny v v týdnu jsme lovili vše co jsme dokázali z listu přečíst. To bylo pro nás nejen něco nového, ale bylo to poučné a pro muzikantský život, tímto studiem nabylé neocenitelné vědomosti, byly použitelné v každodenním muzikantském životě. Měl jsem například možnost z listu hrát první trombon v opeře Aida, a.h.,v rámci nutného záskoku za nečekaně zemřelého hráče státní opery v Banské Bystrici. Dirigent se mi klaněl až po zem. Taky v orchestru cirkusu Humberto jsem hrál celý program bez zkoušky z listu. Dodnes tyto vědomosti v praxi využívám .

Současně neméně důležití byli pro nás kantoři vyučující teoretické předměty.Například kpt. Karel Doležal měl úžasný smysl pro mnemotechnické pomůcky. Dodnes si proto pamatuji sled operrní tvorby Bedřicha Smetany: BrPrDaLiDvěHuTaČeVi, nebo pomůcka pro podvědomé rozdělelení septoly, objevené při hře z listu v notách (vy.se.re.me.se.na.to), a je to tak jednoduché, že? Miloval jsem kpt. Jana Vostrčila, pro jeho nápaditý humor, trvalý úsměv na tváří a stálou dobrou náladu, kterou šířil mezi nás. Josef Vobořil, hobojista, se proslavil sloganem „cibul néní“, poněvadž mimo kantořinu, současne byl zodpovědný za zdárný průběh a fungování stravovacího zařízení školy. Miloval jsem pro jeho neobyčejně citlivý přístup k „svým“ žákům Zdeňka Svitáka, pozdějšího velitele konzervatoře VN. Také s úctou vypomínám na nástrojaře kpt. Jaroslava Hodyce, četaře Oldřicha Kučeru, jakož i mne přímo nevyučující kantory, flétnistu kpt. Václava Ziku, fagotistu a později velitele naší roty npor. Vítězslava Kejvala, barytonistu kuřáka dýmky, npor. Jaroslava Valentu a mnohých jiných. Je zajímavé, že v duši mi trvale zůstal pocit spolupatřičnosti a pocit jakési otcovské ochranné ruky od celého profesorského zboru. Po skončení studia, při vyřazení dne 2.8.1953 jsme plakali. Radostí! Plakali jsme všichni.

VII.Studijní a denní režim

Týden měl 6 pracovních dnů. Od pondělka do soboty jsme měli povinnou ranní rozcvičku. Účast všech povinná. Výjimku měli pouze službukonající a ti, kteří se hlásili jako nemocní na ošetřovnu. Po ranní hygieně a snídani jsme nastoupili do zaměstnání podle třídních studijních plánů. Po obědě byl povinný odpočinek na lůžku do 15.00 hod. Následovala doba individuelního studia. Po večeři byla povinná činnost podle plánu politicko-vzdělávací světnice (PVS). Tady byl prostor pro rozvíjení koncertní činnosti žáků. Jinak se tento čas mohl využívat podle vlastního uvážení. Četlo se psali se domů dopisy atp. Před večerkou byl nástup všech žáků, přečetl se abecedně uspořádaný jmenný seznam (m.j., jej v podstatě znám nazpaměť ještě dnes), poté jsme vyrukovali do prostoru přilehlé „pažiti“ a zpěvem jsme absolvovali od rusů převzatý rituál „čepobití“. Pak nasledovala večerní hygiena a večerka. Počas zaměstnání jsme měli naplněný rozvrh teoretickými učebnými hodinani, individuálnymi hodinami na oba nástroje u svých profesorů, případně kolektívní hodiny nástrojových tříd, no a neposlední řadě orchestrální zkoušky. Na vycházku v neděli odpoledne mohl jít pouze žák, který měl splněné studijní výsledky (hodnotily se známkami od 5 po 1), a nebyl v průběhu týdne kázeňsky potrestán, měl splněny požadavky v úklidovém pořádku družstva a čety (rajony, údržba tvaru slamníku na posteli, čistota prádla, uložení strůje na poličkách, čistota svěřeného hudebního nástroje) a pouze ten, kterému byl udělen osobní souhlas velitele čety. Domů, na návštěvu rodiny jsme přímý nárok neměli, ale nepsaný byl systém ject domů na Vánoce a Nový rok a potom na letní prázdniny. Výjimečně jsme měli možnost opustit školu i na Velikonoce a to ne všichni, pouze zasloužilí. Byli mezi námi i takoví experti, kteří se domů dostali pouze 1 krát za rok. V rámci denního řádu jsme byli povinně zůčastněni na rajonech, naúklidu světnic, chodeb, tříd, dvorů, umýváren a záchodů. Vykonávali jsme též funcke dozorčích roty, služeb na bráně. V noci jsme vykonávali s ostře nabitými zbraněmi obchůzky kasárenského objektu –patroly o dvou členech. To vše bylo upraveno denními rozkazy, čtenými vždy při večerním nástupu.

VIII.Kasárenské prostory

Prostory bývalého katolického semináře a centrum cirkevního kněžského zařízení byly vhodným prostorem pro zřízení kasáren. Na cimrách jsme byli ubytování na postelích typicky vojenských. Slamníky nacpané slámou se musely pravidelně docpávat, aby držely co nejpřesnější tvar podobný veliké cihle. Pod postelí jsme měli dřevěný vojenský kufřík s proprietami a nějakým spodním prádlem. Nad postelí pak byla polička, předmět to denního zájmu kotrolních orgánů zda je utřen prach a zejména kriticky bylo hodnoceno uložení věcí v nich. Ty musely licovat. Mnozí z nás, ve snaze mít poličku v glajchu, cpali do uložených věcí papindeklové vložky, aby dosáhli co nejlepší tvar. Na postelích se odkládaly předepsaným způsobem hudební nástroje. Zkušebna pro orchestr byla zřízená v prostorách bývalé kaple. Učebny se nacházely v západním traktu semináře ve dvoupatrové budově. Pamatuji si, že ve druhém ročníku jsem byl velitelem největšího družstva a na naši cimře nás bylo ubytovaných celkem sedmnáct.

IX. Staršina Adler

Kasárenské prostory byly vybaveny velikou jídelnou a sousedící s kuchyni Samostatnou kapitolou našeho kasárenského života byly rajóny, lépe řečeno jejich úklid. Zde je nutno vzpomenout dominantní postavičku staršiny Josefa Adlera. Byl to navoněný, vždy čistě upravený, vyholený frajírek, bývalý fotbalový reprezentant maďarskéhonárodního mužstva, domestikovaný Čech – pražák. Náramkové hodinky zásadně nosil na levém zápěstí obráceně. Když se na ně podíval, dával si dlaň před prsa. Bylo to jeho osobní gesto. Pokud jde o pořádek, žili jsme v neslýchaném drillu. Staršina Adler nás naučil umývat chodby po centimetrech. Těsně vedle sebe si poklekli umývači v takovém počtu co dovolila šířka chodby. V délce cca 20-30 cm se nalil páseček vody, rejžákama se precízně tento proužek vydrhnul, následně se hadrem stáhla špína, pak se pásek znovu polil trochou vody a znovu se voda setřela jinými, čistými hadry do sucha. Tak se pokračovalo v celé délce všech obývaných chodeb. Také byla zavedena soutež o nejčistější podlahu na cimrách. Trvalo často celé sobotní odpoledne, než se podlaha vydrhla. Byla žluťoučká, jak cerstvě uvařené vajíčko. Tradiční vítězové byli pozaunisti, které vedl bývalý obchodní příručí, Josef Šinták. Bylo to asi ve druhém ročníku, kdy nám organizovaní církevní fanatici otrávili vodu. Calá škola měla lunzoch, úžasný průjem většiny z nás. To vyžadovalo zavedení zvláštního režimu na toaletách. Aby se udržel pořádek a základní hygienické požadavky, byly stanoveny dozorčí orgány, jejichž služební povinnost byla zkontrolovat toaletu po každom použití, současně tuto vydesinfikovat a náležitě umýt. Slabší žaludky mnohých spolužáků neskutečně trpěly. Zůstaly pouze vzpomínky a mnohým z nás možná i celoživotní hygienické návyky. Dnes by takový drill nezaškodil mnohým vandalům, zejména pak našim cikánskym spoluobčanům, kteří žijí v této displině hůř než zvířata. Na světově známém sídlišti Lunik v Košicích serou cikáni přímo z oken, nehledě na skutečnost zoufalých bílých sousedů, kterým se celé okolí rodinných domů, zahrad, přístupových komunikací, stalo jedním skladištěm lidských-cikánských exkrementů. Přitom by stačilo použít metodu našeho případu a všechno by bylo jinak.

Staršina Adler nám neodpustil v této oblasti opravdu nic. V sobotu celé odpoledne klečíme a doslova lížeme chodbu, pak následuje příchod „jeho Veličenstva“, Adler se podívá svým nezaměnitelným způsobem na hodinky a prohlásí: „Ten chodba není čistej, za 10 minut nastoupí celej ročník v pracovním a uděláme repete, jak říkáte vy, muzikanti.“. No, a tak jsme umývali, podle metody uvedené výše, chodbu znovu a trvalo to od 18.00 do 20.00 hod.

Manželka staršiny Adlera byla šik dáma, řekl bych, že to byla lady. Odbarvená blondýnka. Zmiňuji se zde o ní z čistě prozaických důvodů. Vždy jsem byl posedlý písmák, rád jsem psal a měl jsem úhledné písmo. Paní Adlerová byla něco jako provianťák ve vojenské kuchyni. Tak jsem se shodou okolností zalíbil Adlerovi a stal jsem se písařem paní Adlerové. Vedl jsem celou agagendu, tvořil jsem výkazy a zopracovával různé zprávy a informace, taky jsem psával jídelní lístky. Nikdy jsem o své vůli tuto výhodnou pozici u strš. Adlera nevyužil, ale naopak sám Adler mi několikrát za odměnu umožnil mimořádně navštívit rodinu, vybavil mne k tomu účelu cestovními doklady. Byla to pro mne celkem dobrá zkušenost v rozšiřování mého obzoru i v odborech na míle vzdálených od předmětu našeho studia.

X. Epizody

Přirozeně, že epizod, veselých i jinak různých byl bezpočet. Něco jsme sami vymysleli, něco jsme odkoukali od starších ročníků, něco přišlo samo, náhodou. Ve třetím ročníku jsme měli poddůstojníckou školu. Velitelem roty byl příslušník II. paradesantní jednotky čsl.armádního sboru L. Svobody v SSSR, slovák, kpt. Zabadal. Byl to voják tělem i duší a v tom smyslu se nám stále „vyhrožoval“, že z nás vojáky udělá. V mé paměti zůstal pro mne něco jako správný chlap, člověk na pravém místě. Jeho manželka, rozená Ruska, nás učila povinný předmět – ruský jazyk. Byla to klidná osůbka, menší postavy s výrazným poprsím. Manželství bylo bezdětné, údajně z viny sterility manžela jako přímých následků četných válečných zranění, které jako aktívní účastník bojů v osvobozenecké armádě a v SNP utrpěl. Z vyhrožování nakonec nic nebylo pro služební zaneprázdněnost kpt. Zabadala, takže s odstupem času můžu říct, že jsme poddůstojníckou školou jen tak propluli. Zabadal byl fronťák. Miloval hudbu a zejména mužský sbor ho uváděl doslova do nirvány. A my jsme zpívat uměli. Byli jsme v této disciplíně erudovaní. Zpívali jsme nejen pochodové písně, ale pamatuji si, že slzel když na večerním čepobití pod stromy lesíku našeho cvičáku slyšel táhlé písně jako tálinskej rybník a jiné, zejména jihočeské a moravské táhlé lyricky laděné písničky. Uměli jsme zpívat i ve čtyřhlasu, čistě, s citem, vyváženě, působivě.O akordeonový doprovod se staral Láďa Fyrbach, erudovaný muzikant, hornista. Proto nás kpt. Zabadal miloval. Nenechal si ujít žádné čepobití, jen aby nás slyšel. Sám prohlašoval, že ho tím odzbrojujeme. Taky mi na něj zůstaly ty nejlepší vzpomínky.Byl to, v pravém smyslu slova, muž, voják a charakterní člověk.

Ze žáků si vzpomínám na Zdeňka Bezuška, moraváka pocházejícího z okolí Zlína, který z vlastní iniciatívy zavedl „něžné, ryze nevojenské budíčky“, tím způsobem, že ráno se doplížil na pokoj a jemně na B tenor saxofon zahrál nějakou působivou, nevtíravou romantickou melodii, čím v našich interných podmínkách zcela nahradil ono na vojně zaužívané téměř zvířecím zvukům podobné řvaní...:b u d í í í č e k..., b u d í í í č e k !!! Byl to intelegent, osobnost par exelent.

Pak Pepík Březina, Křídlovka nic moc, ale housle to bylo jeho krédo, dřel kde mohl, cvičil po nocích, k houslím si vázal botu, na krku měl od cvičení boulu odtlačenou od houslí. Hrál také na kytaru a zpíval. Tím nás opruzoval zejména v době, když jsme měli nastoupit na rajóny. Na ty teda byl expert. Jen jak se jim vyhnout, pořád marodit a hrát blbýho. Na cvičáku jsme se potili v pláteňákách a Pepa měl pod nimi teplákový komplet. Když ho svlíknul velitel, tvrdil, že je nemocen a že je mu stále zima. Jak to na vojně bývá velitel nesmlouvavě Pepu postavil na startovní čáru a musel zaběhnout s nejlepším sprintérem ročníku, Frantou Krňákem stovku. Jak jinak, Pepa ho trhnul. Všichni kroutili nad jeho výkonem hlavou. S kytarou šel na nás v době, kdy jsme měli generální úklid před nástupem na dovolenou. Tak jako vždy, přestíral, že je marod. Šel margírovat na ošetřovnu, odkud ho poslali do nemocnice a... musel podstoupit operaci slepáku a tak přišel o dva týdny dovolené. Cvičil blázna a dohrál ho tak dokonale, že se záhy dostal i do civilu a působil v mnohých symfonických orchestrech doma i vzahraničí (Holandsko Arnhem, Santiago de Chille, Vídeň).

Takhle bych mohl vzpomínat do nekonečna. Zde jen uvedu, že náš ročník měl ve svých řadách nespočet geniálních, talentovaných, charakterních a výjimečně charizmatických lidí , kamarádů a přátel jako například Standa Horák, šéfdirigent ÚH MV Praha, Vilda Horák, fagotista,Jirka Krejčí, hobojista, členové komorních dechových sdružení světového formátu, dodnes aktívní kantoři, Honza Hájek, virtuoz na violoncello, sólista státní fiharmonie v Káhiře, Milan Kotala, houslista, kompromisní, rozporuplný Jarda Včelný, Franta Železňák, kapelník pražské posádkové hudby, později inspektor vojenských hudeb, Pepík Huňáček, vysoko postavená osobnost v policejním aparátě, Jarda Hudeček, vysoký, snad i vedoucí osobnost a představitel JAMU v Brně, který si, bohužel k nám cestu nenašel a na setkání nechodí. A tak bych mohl pokračovat ještě dlouho, ale tuto kategorii osobností opisuji v samostatných kapitolách mého vzpomínání.

XI. Ještě pár vzpomínek před závěrem

Dostatečně jsem již v předcházejících kapitolách zdůraznil, že jsme v Podhradí nebyli vítanými hosty. Od samého začátku nás pronásledovaly různé sabotáže. Jednak to byl nedostatek některých druhů potravin. ( V té době existoval přídělový systém na potravinové lístky a stará, poválečná měna!) Chybělo dřevo na topení, vypínání elektrického proudu bylo na denním pořádku. Nutno zvýraznit, že obzvlášť a tradičně zaostalý kout naší vlasti bylo právě východní Slovensko. Neexistovala ve většině vesnic elektrifikace, neznali vodovod a o kanalizaci je i dnes těžko hovořit. No, a my jsme jim obsadili jejich výsostně důležitou „instituci tmářství“, kněžský seminář jakož i sídlo církevní vrchnosti – Spiššskou kapitulu. Také vlastně hned po příjezdu do školy v září roku 1950 nás nasadili, na doplnění stráže, do prostoru kde byl zatčen poslední úřadující biskup východoslovenské arcidiecézy, Vojtaššák. Takže přízeň, anebo masový jásot nad našim příjezdem se nekonal. Prostý pospolitý lid nás buď přímo nenáviděl, anebo se musel maximálně přetvařovat. Nepomohly ani bridády, přímá naše účast na výkopech vodovodu, instalaci elektrických rozvodů, či jiných lidumilných, civilizačních iniciatív, vždy jsme byli živel nesourodý a nežádoucí.

Těšili jsme se, že škola jednou skončí a že se budeme volněji nadechnouti. Že skončí napětí a pokusy o yastrašování církevními bojůvkami, že skončí éra házení skal do oken našich ubytoven, že skončí éra nucené konzumace minerálky baldovka v důsledku do školy distribuované, často infikované pitné vody, že nakonec pomine i vášeň pyromanů a že už nám nebudou podpalovat školu, prostě, že nám odpadne napětí, či dokonce přímo fóbie z nevhodnosti umístnění školy v tomto temném, zaostalém prostředí.

XII. Závěrem

Jsem hrdý na to, že jsem absolventem tejto exkluzívní školy. Přes všechny peripetie života, přes všechny nesnáze, překážky, nepředvídané události v životě, mi muzika vždy pomáhala. Život muzikanta je jedinečný. Nikdy bych neměnil.


V Banské Bystrici 26.3.2012

Ze soukromé sbírky frekventanta a absolventa VHŠ v letech 1950 – 1953.

Václav Foldyna (tenor, housle)