Klub absolventu Vojenské konzervatoře a Vojenské hudební školy
pruh

Motto:

Prožili jsme tři roky na studiích ve Vojenské hudební škole, která byla nesmyslným rozhodnutím vojenských a státních orgánů umístněná v letech 1950-1953 v bývalém kněžském semináři v sídle spišské arcidiecézy, v Spišské kapituli, v Spišském Podhradí na teritoriu Východního Slovenska. Byla to léta, krátce po válce, do které ještě stále zapadaly vymoženosti buržoazie, doba, dnes již mnohým znějící jako neskutečná odysea, doba s platností potravinových lístků, staré poválečné měny, doba politických přeměn, léta na rozhraní dvou režimů, v období likvidace nežádoucích politických odpůrců proletariátu včetně náboženských institucí, jakož i jiných doznívajících politických rozbrojů po „vítězném únoru 1948“.

Keczsze a Hodossi

Naši neslavní velitelé čet. Byli to záklaďáci v hodnosti četař. Jeden byl pohaněč koní a druhý prý měl nějakou ekonomickou školu. Mluvit však neuměli, místo toho po nás řvali jako bylo zvykem u četařů - seržantů (v maďarské-armádě zvaných szakaszvezető), když velili svým vojákům. Utěšovalo nás pouze vědomí, že v tomhle ohledu byli v maďarském pojetí velení, nebo-li klení, nadávání, při udělování rozkazů svým „katonům“ prý světovými mistry. Jaká akce, taká reakce. Když jste v kontaktu s primitívnimi mezky,musíte umět přiměřeně i reagovat. Nejkomičtější situace vznikaly, když se ti dva blbci opili a předstoupili před rotu s úmyslem vydávat povely. Zůstaly nám po celý život v paměti jejich zkomoleniny, jako třeba při podávání hlášení: „Cúdruch kopitán, chlásim, še třetí tríd nastoupil na fyučení char..charmony…charmeny…,“…“Děkuji, harmonie.“ Ukočil trapnou situaci vyučujíci profesor kpt. Lidický. Anebo při večerním nástupu a čtení jménoslovu celého ročníku se někdo nedopatřením uchichtl. Hodoši na to reagoval: „Kto šmál…kto šmál… nech dobrovolne prihlási,ket nie, budete, cúdruzi, krátkejší čase zbadat čo je vojna. Pasete celý tráva na Pažiti (rozumej náš cvičák, pastviště nad Sivou Bradou), taký cvičák dám…kto šmál? Pyl to Klouda! Klouda šmál, podnížil moje nedelitelný vojenská právomoc. Zajtra pôjde do basy. Naposled pýtám, kto šmál.“ Jano Cachovan, bicista,východniar od Bardějova to již nevydržel a replikoval:“Veľký bubon, súdruh čatár.“

Korunu všem zkomoleninám možno přičíst náhodě, to když ve třetím ročníku před vánocemi byl četař Kecszse, pro zaneprázdněnost velitele roty, pověřen „vyškolit“ nás na téma vojenské tajemství, neboli ostražitost a bdělost. Zhromážděná rota se po nástupu přesunula do prostoru politicko-výchovné světnice, kde jsme vyslechli jak se máme chovat mimo kasáren až pojedeme na Vánoce na dovolenou. Zazněl povel:“Pozor!,Pohov! Sadnúť!“ Čatár Kecssze sa ujal slova : „Cúdruzi, kopitán Zabadal maet veľa povinnost a neodkladaných práca, tak poveril mňa, aby som školil vás čo je to vojenský tajomstvo a aký má vojak dodoržať ostražitník a bdelník. Já nebudem čítat žiadna predpis, ten píše len samý teoria, já radšej povím nieč, čo môže skutočne stáť ket pocestujeme na dovolenka domov. Kde nastúpime do motorový vlak tu v Spišské Podhradie, čo môže stať?, nič, lebo motorka je malý a je v nej samá vojaci. Ale pozor!, ket prídeme do Spišské Vlahy, musíme ihneď zvýšit náš ostražitník a bdelník, lebo jeden partia nastúpit do rýhlik do Košice a druhý, ten väčší skupina nastúpit do rýhlik čo ide Praha. Rýhlik ide, my vojačik ideme sadnút kupé. No kde sadneme? Vidíme pekný babička, sadneme do kupé ku pekný babička. Rýhlik ide dálej ale my nespíme. Babička pýtajet: Vojačik kam cestuje? My nepovíme pravda. Ideme do Pardubice, ale povíme, že ideme do Praha. Rýhlik ide a babička zas pýta. Vojačik maet puška? My povíme , áno mojačik má puška. Víme, že sme neprezradili vojenský tajník, prečo?,lebo každá vojak maet puška. Ale už dáme veľká pozor. Babička pýtajet… a koľko vojačik má puška… a my víme, že babička je nebezpečná čpión.Potom pýtá jako volá váš velitel, aký máte adresa do kasárna a všetko inakšie otázka dáva. Ale zbytočne, všetko zbytočný, my víme, že babička čpión, že slúžit pre západný nepriateľ agresor. Rýhlik ide celá noc a my ráno kukneme a vidíme,… Pardubice. Rýhlo vystúpime vlake. Kukneme a vidíme, aj babička vystúpit a ide za nami.. My ideme po ulici, ale nie domov. Kukneme, babička stále za nami. Ideme a stále ideme a hodíme, hodíme a stále hodíme, stále, kým nestretneme príslušník SNB. (následovala názorná ukázka jak si máme počínat). Zasalutujeme za pochod a ket príslušník kukne na nás…povíme rýhle len jeden slovo…čpión a ukážeme palec ruka, čo sme salutovali za seba a ideme ďalej. Esenbák čpión kytiet, dáet na ruky ten železný povraz. My vrátíme a poďakujem a... ideme žandársky stanica písaet protokol. Tak povím cúdruzi..., čecko budet. A na prstech začal odpočítávat všechny abstraktní vymoženosti, které nás při oné ostražitosti a bdělosti, či ochraně vojenského tajemství budou nutně čekat: Pohvala budet, dovolenka budet peňáze budet,čšarža budet, frajerka budet..., čecko budet

Také si většina z nás pamatuje mnohé epizódy těchto komických postaviček ze situací výučby vojenské teórie. Třeba opět čatár Kecszse, četl pracně z vojenských předpisů v červené knížce vojenského řádu pasáž o teórii střelby: Projektil při opustení chlavně …Hovoríme úsťový…úsťová rýhlosť. Následuje dráha strela…strelyPokračoval pak už jen vlastnými slovy asi takto: Cúdruzi vojaci, víte, že guľka od puška, či kanón je ťažký, takže nemôže letieť stále rovno a rovnaký rýhlosť, ale že idet stále a stále pomalšie a pomalšie a zem ho ťahaet dole ku zemi. Ket guľka dopadnet na zem, to povíme že, (zde se opět podíval do knihy a ve snaze citovat přesný termín) řekl: Je to uchel topat..topadu…(kurvený tažkejší slovo..poznamenal). Asi s takovou vážností se přistupovalo v naší poddůstojnícke přípravě na profesionální vojenskou dráhu. Tedy na dráhu pouze vojenskou a ta, jak nám potvrdili mnozí z nás ze starších, a naopak, i mladších ročníků , nám, tak nějak vůbec nechyběla při výkonu muzikantského řemesla a mohli jsme ji..., celkem slušně řečeno, postrádat.

Tak jak, podle mého názoru nebylo vhodným řešením umístnit, svým posláním a náplní celkem ojedinělou a výjimečnou Vojenskou hudební školu do zapadákova, do Spišského Podhradí, tak nepatřičně na nás působilo i velitelské postavení těchto dvou velitelů.Byli to dva ubožáci, dva nepřináležející lidé, velitelé našich dvou čet a tak trochu i velitelé, de fakto, celé roty, nebo-li, celého ročníku, na které jsme si i po padesáti létech mnozí z nás s příslušnou nostalgií a dnes již jistě i s úsměvem, vzpomenuli.

Mladší ročník si s těmito magory poradil podstatně prozajičtěji. Žáci použili tzv. „deku,“a Kecszeho a Hodošiho ztloukli do modra. Vyšetřování sice proběhlo, ale závěr byl jednoznačný – byli prohlášení za neschopné pro výkon služby velitelů čet v tak elitní škole jakou vždy byla a našich myslích neodvratitelně zůstane Vojenská hudební škola.


V Banské Bystrici , březen 2008

Ze souboru soukromých literárních výtvorů a vzpomínek na léta minulá, absolventa dočasně umístněné VHŠ ve Spišském Podhradí v letech 1950-1953.

Václav Folyna, (tenor, housle)